Přeskočit obsah a dostat se k menu
Filmový výlet Hoštice 2007 aneb Sodoma a Gomora na dvou kolech
Je to až neuvěřitelné, ale je to už 23 let co se v českých luzích a hájích objevil první díl z trilogie dnes již legendárního Slunce, seno. Samozřejmě i mně stejně jako spoustě dalších lidí se tento film nesmazatelně zapsal do paměti už pomalu zlidovělými hláškami. Někteří tyto filmy milují, jiní nenávidí a těm ostatním je to tak nějak jedno. Já se neřadím sice do žádné z těchto skupin, nicméně člověk je od přírody tvor zvědavý a tak mi to prostě nedalo a již v mých ranných motorkářských letech se mi v hlavě zrodila myšlenka zajed se podívat, jak to vlastně v Hošticích vypadá. A tak až teď v 19 roku mého bídného života jsem se takřka ze dne na den rozhodl, že vezmu mašinu a konečně zrealizuju tuto myšlenku.
Přípravám předcházela pouze letmý informační pohled na počasí a tak jsem usoudil, že úterý 14.8.2007 bude ideální. Hodil jsem do batohu navigaci, nějaký to pití a vyrazil jsem vstříc novým dobrodružstvím. Dle serveru mapy.cz mi měla cesta dlouhá něco málo přes 300 km trvat asi 4 hodiny. Z domu vyjíždím po příjezdu z noci plné vášní a nevšedních zážitků kolem půl 10. Říkám si, fajn pohoda, takže tak do 3 maximálně jsem tam. Ach bože, jak moc jsem se přepočítal... Z Prostějova najíždím na dálnici do Brna. Já vím, že cesta po dálnici není zrovna ten nejzábavnější způsob cestování na motorce, ale nic naplat, je to nejrychlejší. První zastávku pro doplnění potravin, pití a pohonných hmot dělám kousíček před odbočkou na Masarykův okruh. Nádrž naplněná až po okraj a já vybaven jednou flaškou svého oblíbeného modrého Power raidu a hlavně luxusním balením bonbónů M&M's, které mi dělaly společnost až do posledních chvil. Vyrážím zpátky na dálnici když v tom jsem informován po několika kilometrech jsem informován o blízkosti fast foodu a s ohledem na blížící se čas oběda usuzuji, že to bude ideální kombinace šetření času a výraznějšího zaplnění žaludku. Dojíždím k restauračce, parkuji svůj zahraniční motocykl značky Suzuki a skoukávám udivené obličeje náctiletých strávníků. Plním si břich nezdravým mletým čímsi a opět se vracím do zálehu na dálnici. Po příjezdu na odbočku směr Humpolec a Pelhřimov přemýšlím, mám-li zajed do Humpolce, kde má údajně být pomník Hliníka z filmu Marečku podejte mi pero, jakožto nejslavnějšího obyvatele Humpolce. Nakonec s ohledem na čas a tuto myšlenku vypouštím, protože při mé smůle ho určitě nějaká extrémistická skupina týden předtím ztrhla a nebo aspoň odpálila nějakou trhavinou. Odbočuji tedy na Pelhřimov. Ke svému vlastnímu údivu míjím odbočku s nápisem "Kojčice 1km" a tak neodolávám a odbočuji(odkaz opět na film Marečku podejte mi pero, kdy přijíždí na rodičovské schůzky rodiče z Kojčic u Pelhřimova). Nečekaně zde není po letmém ohledání nic zajímavého a tak pouze fotím ceduli a pokračuji dál. Míjím i vesnici s názvem "Vystrkov", která očividně vznikla za účelem vyhoštění určité sociální skupiny lidí, protože se to tu hemží novostavbami.
Po několika kilometrech míjím pouze z dálky Pelhřmov, abych pokračoval směr Tábor. Zastavují pouze na krátké občerstvení na benzínce v obci Čížkov. Zde mi dělají společnost již výše zmiňované bonbóny M&M's, jimiž se bez jakéhokoliv slitování krmím. Jak si to tak frčím do Tábora, míjím ceduli s odbočkou na nějakou zříceninu. Sice není napsáno, jak daleko to je, ale pod heslem "Vrátit se můžu vždycky" zatáčím a po několika metrech vidím další ceduli na níž je napsáno ze zřícenin je asi 8 km vzdálená a tak se rozhoduju, že to zkusím, protože tam musí určitě někde být odbočka zpátky na mojí původní trasu. Po velice ošklivé cestě si v dálce všímám dýmu z chladících věží Temelínské jaderné elektrárny a samozřejmě polemizuju s myšlenkou, že bych se tam mohl podívat při cestě zpátky. Přijíždím do obce Choustík a zjištuji, že ke zřícenině je nutné dojít a teď pozor, PĚŠKY!!! Katedoricky odmítám tuto myšlenku, otáčím se a pro potěchu místních chlapců, kteří se tváří jako by viděli motorku poprvé v životě pořádám jeden ze svých krátkých o to oblíbenějších výletů "Pod plným do plných". Ujíždím dalších pár kilometrů, když v tom další cedule s nápisem "Kozí hrádek 1km" a tak si říkám, že nějakej ten kilometr oproti předchozímu ztracenému času je naprosto pomíjivý. Zde platím 20,- kč za vstup na zříceninu a akčně se fotím.
Jak projíždím Táborem, jsem udiven, že je to tak malé město, když v tom se přede mnou otevírá pravý Tábor, který už zase tak malý není. Projíždím Tábor, vyjíždím, míjím krásný zavěšený most a velice "nečekaně" přejíždím odbočku na Písek a tak si zajíždím dobrých 10 km...
Na cestě mezi Táborem a Pískem přejíždím po mostě přes Vltavu, kde si opět akčně fotím motocykl. Cesta dolů k Písku mi vloudila usměv na tvář kdy projíždím nádherné zatáčky, které mi kazí pouze nechutně se loudající pickup... V Písku opět díky špatnému značení (jak jinak, já za to přece nemůžu, to je logický) přejíždím tu správnou odbočku na Strakonice, protože prostě nikde žádná není. Po zkouknutí mé praktické mapky zjišťuju, kam mám teda odbočit, když na Strakonice to přímo nejde. Jak se blížím Hošticím, docela mě udivuje kolik je tady všude různých památek a jinak zajímavých míst, které mají vlastní dopravní značky. Projíždím Strakonice a konečně najíždím na tu finální cestu na Volyň a s netrpělivostí malého chlapce vyhlížím odbočku na Hoštice. Dokonce mě po cestě míjí onen klasický vláček "Hoštice, ale nezastavujeme, máme zpoždění", bohužel ho ale nestíhám vyfotit. Míjím taky jez a poněkut chátrající budovu, která se až povědomně podobá silně hambaté scéně z třetího dílu. Ve 4 hodiny odpoledne KONEČNĚ dojíždím do Hoštic.
První co mě vítá je hospoda, která je nyní hezky zpravená a působí velice příjemně. Pokračuju na náves a projíždím vesnici skrz. Na opačném konci vidím takové chvalné cedule jako "Hoštice, nejlepší JZD v kraji" a taky hotel Šimona Pláničky. Vracím se zpátky na náves, parkuju mašinu a rozhlížím se kolem.
Zde několik poznatků:
- Areál JZD se jak jste si mohli už sami usoudit se ve skutečnosti nenachází za budovou zámku, jak by se tomu mohlo zdát z filmu, nýbrž za vesnicí.
- Dům kde bydleli Škopkovy je hezky zpraven a kompletně obeskládán cedulemi s nápisem "Zákaz parkování".
- Jelen je tu namalován pořád.
- Ani kostel, jak by se to mohlo zdát (aspoň mě to tak vždycky připadlo) se nenachází nijak blízko od domu Škopkových, ale musí být někde mimo, protože jsem ho ani neviděl.
- Vzdálenost mezi domem Škopkových a budovou zámku, kde se odehrávala ve druhém díle svatba je asi 10 maximálně 20 metrů daleko, zkráceně ještě blíž, než to vypadalo ve filmu. Zde odkaz na scénu, kdy je nevěsta odvážena autem z domu k zámku se slovy "Ať vidím, že na to máme."
- Na návsi se nachází obchod se suvenýry a hospoda.
- I přes všední i když prázdninový den bylo na návsi asi 10 aut s nejrůznějšími SPZ a dalších několik u hotelu Šimona Pláničky.
Vytvořím několik fotek, nasedám na moto a vyrážím na dlouho cestu zpátky domů směr Volyně. Zde po odbočení na mě opět doléhají myšlenky, že jsem musel zase někde blbě odbočit, ale po několika metrech na přenádherném asfaltu jsou všechny tyto myšlenky rázně vypuzeny z hlavy. V tento okamžik začíná až orgastická jízda lesem po cestě široké asi tak na jedno auto krásnými zatáčkami. Nutno uznat, že tento úsek cesty z Volyně do Bavorova stál za těch 300 km v sedle. Kdo nezažil, nepochopí. Ta úžasná zvuková kulisa linoucí po zdech, když jsem projížděl uzkými uličkami malebných jihočeských vesnic...No prostě balada a o to skvělejší byla, když jsem zjistil, že jedu dobře. Nyní jsem nabral směr Týn nad Vltavou s tím, že se po cestě musím zastavit a vyfotit u Temelínu. Jak jsem se blížil, začínal jsem pociťovat zvýšený pocit tepla a i budíky na mašině svítili podezřele silně...
Po několika akčních fotkách u chladících věží a přečtení několika cedulí zdůrazňující vlastnictví tohoto objektu společnosti ČEZ se přesunuju do obce Bechyně nakonec měním svůj původní plán jet i zpátky po dálnici a vydávám se směr Jindřichův Hradec. V Hradci si dávám krátkou pauzu a občerstvení, odjíždím a opět jsem špatně odbočil...Vracím se tedy na správnou cestu, když v tom zase nenacházím žádnou odbočku odpovídající mým představám... Ve značně na*raném rozpoložení zastavuju u benzinky, když v tom přicházím na revoluční myšlenku nejet podle města kam chci jet, ale podle čísla cesty po které chci jet. Lehce se prolískávám, proč mě to nenapadlo dřív a už si to frčím po cestě č. 23 směr Brno. Samotného mě překvapilo, v jak dobrém stavu se cesta v celém asi 140 km úseku nachází. Tentokrát jsem ale z časových důvodů už nikde nezastavoval kromě nutných čurzastávek a tankovnání, což byla docela škoda, protože jsem projížděl několika zajímavými místy jako například Kralice, odkud pochází bible Kralická a nachází se zde muzeum tisku. Na druhou stranu s ohledem na to, kolik už bylo hodin by bylo stejně všude zavřeno. Celou cestu jsem si vážně užil, protože se skoro pořád dalo bez problémů jet jak jen člověk chtěl a nemusel jsem se nijak extra omezovat na technický stav vozovky až do Brna. V Třebíči míjím odbočku na Dukovany, ale cestu tam už časových důvodů zamítám a tak jsem nucen se spokojit pouze s pohledem na 8 chladících věží z povzdálí. Přijíždím do Rosic, kde se napojuju na dálnici a mířím si to k domovu. A tak o půl 9 večer končí po necelých 660 ujetých kilometrech můj super výlet do Hoštic.
P.S.: Přiloženou mapku berte spíš jako orientační než milimetricky přesnou, někde jsem trochu jinak odbočil apod, ale to je drobnost =)
Autor: Free
Copyright © 2004-2008 Torm.
Kód a originální design vytvořil Whitwa.
Edited & Admin TORM Webhosting by Design-pr-.cz